Píše se rok 2019 a já již po šesté vyrážím na pouť do Skoků za „Panenkou skákavou“. Věřím že se snad nebudu moc opakovat až budu popisovat cestu.
Stejně jako v minulých letech jsem se rozhodl, že putování věnuji všem lidem, kteří mě během roku podporují a pomáhají mi podporovat i několik neziskových projektů.
Pouť věnuji ještě konkrétně Poutníku Hrochovi – který si přál jít s námi, ale jeho zdravotní stav mu to momentálně nedovoluje. Při cestě jsem si na něj několikrát vzpomněl a snad se povede a alespoň jednou na ní spolu s dalšími poutníky vyrazíme.
DEN PRVNÍ – trasa KLÁŠTER TEPLÁ – NEŽICHOV 4.7.2019
Ani letos nebyla doprava na místo bez problémů a tak to bylo opět na mé manželce, aby mě úderem půl dvanácté vysadila před klášterem.
Letos konečně nebe bez mráčku a na déšť to nevypadalo. Vzal jsem si věci z kufru auta, rozloučil se a šel si vyzvednout poutnický pas do staré pokladny která ale byla zavřená. Tak jsem se šel podívat do pokladny nové kde jsem hned zakoupil turistickou vizitku a přidal několik razítek do turistického deníku.
Cestou jsem neviděl nikoho známého a říkal jsem si že budou asi na obědě v blízké restauraci. Když jsem se tam vydal tak jsem cestou slyšel volání a byl to Tomík – bez poutního veterána by to snad nebylo ono. Při společném povídání nám čas rychle ubíhal. Tak rychle že najednou bylo 13 hodin a byl nejvyšší čas vyrazit na žehnání poutníkům, které je v místní konventní kapli. Ve které je umístěn i originál skokovského obrazu.
Před kostelem je již Jirka, Lenka a Libuška st. a také tři noví poutníci: Míra & Ruda ze Žatce a David z Plzně, ještě než dojdeme do kaple dobíhá Mamut. Stihl to akorát. V práci měl ještě zařizovaní a byl rád že se mu povedlo dorazit včas.
Opat Lobkowicz provedl požehnání a popřál poutníkům šťastnou cestu.
Ve staré pokladně vyzvedáváme poutnické pasy, do kterých dáváme první razítko. Obraz opět balíme tak aby po cestě nepřišel k úhoně a dal se přenášet.
Na oslavy města Toužim jsem si nechal ušít modrý praporec s mariánskou hvězdou. Hůl jsem neměl a plán byl že ho ponesu v batohu. Nakonec se však ukázalo že Tomíkův deštník je pro praporec jako dělaný a už na něm po celou pouť zůstal.
Na první etapu nás vyráží tedy sedm (já, Libuška st, Mamut, Tomík, Jirka, David, Ruda, Míra).
Prvně zastavujeme na hřbitově, kde Jirka vypráví jeho osud. Další tradiční zastávka je u pomníku astronoma Aloise Martina Davida (mechové boty jsou zde stále).
Krátce poté potkáváme bratra Norberta, kterého odvezla Lenka ke klášteru trapistů a on se nyní vrací zpět do kláštera v Teplé. Měl volno jen na odpoledne a tak aspoň šel kousek, snad se mu také povede aby mohl jít jednou s námi pouť celou. Po překonání serpentin z kopce dolů, kde proběhla těžba dřeva a lavička u info tabule vzala patrně také za své.
Nyní nás čeká první větší výšlap do kopce, navnaděni návštěvami z minulých let jsme se těšili na pohoštění v komunitním centru Českého západu v Dobré vodě. Bohužel dnes nás tam nikdo nečeká a tak si na chvilku sedneme venku a dáme si do pasů razítko, které jsem pro komunitní centrum nechal vyrobit, aby mohli dávat razítka poutníkům. Razítko tak zatím zůstává u Jirky.
Vyrážíme tedy dál až k trapistickému klášteru. Po cestě potkáváme Renatu, která s námi také v minulosti putovala, ale dnes má jiný program.
U kláštera kde nyní staví moderní betonovou kapličku, na nás čeká Lenka s občerstvením ( káva a chlazené nápoje přišli poutníkům vhod.) Zde se odpojuje Jirka, protože si musí vyzvednout auto ze servisu.
Dále tedy pokračujeme už jen v šesti, stejně jako minulý rok. Pod Dolskými domky překonáváme potok a stoupáme nahoru ke zbytkům domů. Cesta je naštěstí od Jirky vysekaná.
Poté se vrátíme zpět na silnici k dvojité křižovatce a soše Madony. Počasí se letos povedlo a je příjemně, cesta nám až ke kostelu sv. Blažeje rychle utíká. Tady na nás už čeká Jirka a novým poutníkům vypráví něco z historie tohoto místa. Pak přes posečenou louku míříme do cíle dnešní etapy – tím je biofarma Nežichov.
Večeře je letos studená, ale vůbec to nevadí máme na výběr ze sýrů, salámů, zeleniny a výborného chleba. Mají zde zajímavá piva Bakalář z Rakovníka a Rudohor z Ostrova který je ve speciálních lahvích 0,7l které nikde nevykupují. Večer pak neprotahujeme, protože nás zítra čeká náročná etapa.
DEN DRUHÝ – trasa NEŽICHOV – TOUŽIM 5.7.2019
Ráno byla snídaně naplánována na osmou. Nabídka byla bohatá- uzeniny, sýry, zelenina, párky, káva, čaj a další pochutiny. Po snídani jsme zaplatili útratu, přidali razítka do pasů a v půl deváté vyrazili na další etapu naší pouti.
Vyrážíme v počtu sedmi poutníků, avšak v jiné sestavě. Ráno se připojil Richard, kterého bolí kolena, ale jednu etapu by si s námi rád prošel. Skupina je tedy ve složení: Já, Mamut, Richard, Libuška st., David, Ruda a Míra. Je trochu pod mrakem ale teplo.
V Třebouni na nás čeká Jirka a po krátkém zvonění vyrážíme kolem historického vodojemu do Kosmové. Poprvé za šest let se vydávám také do jednoty, která už není jednotou, ale jiným lokálním řetězcem.
Po krátké přestávce a nákupu nápojů vyrážíme dál. Za Kosmovou odbočujeme na polní cestu, která je však už tak zarostlá, že je lepší jít po louce. Naštěstí není tráva moc vysoká. Přes zarostlou cestu každý náš krok monitoruje stádo krav a my doufáme že před ním nebudeme muset utíkat.
Cestu mezi rybníky opět nacházíme bez problémů, protože je krásně prosekaná. Po té co jsme došli na silnici zbývá už jen pár kilometrů do vesnice Sedlo.
Tam na nás čekají v místní biofarmě členové Mariánského poutního bratrstva Květoňovi. Bude se zde podávat oběd. Poutníci si mohli vybrat knedlo vepřo zelo nebo hovězí guláš. Já jsem si z této nabídky nevybral a tak jsem si dal k obědu koblihy, které zbyli od snídaně.
Spolu s obědem přivezl Jirka také další poutnici Libušku ml. A tak budeme pokračovat dále v osmi. Předal jsem zde další razítko pro poutníky (Ekofarma Květosvěty) a hned jsme ho všichni vyzkoušeli a orazili do našich poutních pasů.
Za Sedlem odbočujeme na polní cestu a čeká nás tradičně nejhorší část dnešní etapy. Nejdříve jdeme po polní cestě. Na křižovatce se rozdělujeme. Větší skupina jde k bezhlavému o kterém jsem psal minulý rok a Mamut s Rudou jdou k hájku.
Cesta u bezhlavého končí a nám nezbývá nic jiného než překonat louku. Po zdolání louky následuje další, ale naštěstí již posečená a my jsme rádi, když se konečně dostaneme na polní cestu vedoucí k místnímu zemědělskému družstvu.
Dále jdeme kolem kostela až ke státní silnici, obchod je dnes bohužel zavřený a tak se alespoň osvěžíme silně železitou vodou z pumpy v parku. Richard jí ochutnal a neudělal dobře. Máme v nohách 18km a pár nás ještě čeká.
Po silnici se vydáváme do Přílez do osvěžovny U Širokých, kteří nikdy nezklamou a o unavené poutníky se vždy výborně postarají.
I sem jsem dovezl nové razítko – naštěstí našli to původní a tak se domluvilo že jedno bude v krabici na plotě a poutníci si je budou moci orazit když půjdou kolem. Při odpočinku za námi přišel Vašek Lupínek, který zachraňuje místní kostel a po chvíli jsme se šli podívat kolik práce se na kostele od minula udělalo.
Už nás čeká jen poslední vesnice a to je Útvina. Dnes je státní svátek a tak na nemůžeme do kostela, protože nemáme klíče. Krátké pomodlení dáme tedy před křížkem na místním hřbitově.
Přecházíme hráz rybníka a vidím dva otužilce Rudu a Míru jak zkouší vodu. Když k nim docházíme jsou již oblečeni a připraveni na poslední kilometry.
V Toužimi se jdeme nejdříve podívat na zámek ( kde jsou po celé léto otevřené víkendy). Pak do kostela uskladnit obraz do sobotního rána.
Pak naše kroky mířili do RC Sokolovna Toužim, kde jsme měli zamluvený stůl a nově tam o víkendech grilují. Tomík a Richard už tam byli a než jsme přišli, vdechli každý smažák s hranolkami. My si dali speciality. V nabídce byl kuřecí špíz s cibulí, kapií a šťouchanými brambory s pórkem, grilovaný bůček se šouletem nebo rozpečený hermelín se salátkem a bagetou. A tak jsme si všichni pochutnali.
Později dorazili i Jirka s Lenkou a Mamut se synem Ondrou, který za tátou přijel odpoledne.
Krátce po desáté se jdeme ubytovat a po rychlé sprše a kontrole puchýřů – pár jsem jich našel a zrovna na malíčkách (říkám to pořád že druhá etapa a pole nedělá mým nohám městského floutka dobře) jdeme spát.
Po hodině mě budí chroust který vlétl dovnitř otevřeným oknem, opatrně ho chytám a vypouštím ven. Skoro přesně za hodinu je tam další – to už nevydržím a zavírám okno na petlici.
DEN TŘETÍ – trasa TOUŽIM – SKOKY 6. 7. 2019
Ráno se budím kolem sedmé, bolí mě nohy ze včera dokonce i stehna a holeně. Zkouším přelepit puchýře. Zabalím věci a jdu na snídani. V devět je sraz poutníků u infocentra.
Dnes je otevřeno, takže získáváme razítka a turistické vizitky. V půl desáté vyrážíme do kostela ve složení já, Mamut, Ondra, Tomík, Míra, Ruda a dva nový poutníci Eva & Tobiáš.
Do Radyně je to po silnici a tu chceme mít rychle za sebou a tak jdeme rychle. Čeká nás tam prohlídka keramiky, razítko a občerstvení.
Dneska se koná radyňská cihla a tak se už roztápí ohniště na různé dobroty.
Nohy mě bolí a sedět nepřipadá v úvahu, vyrážím tedy vstříc dalším kilometrům. Stezka vede po asfaltové cestě kolem původní radyňské cihelny – na louce je již plno a závodníci již metají cihly. Tentokrát jim však jen zamávám a pokračuji dál.
Po stoupání a odbočení na polní cestu se dostávám k opravené kapličce, kde chvíli počkám a vydávám se dál. Mám v plánu, že na skupinu počkám až u kapličky sv. Jakuba v Sovoluskách, což je ještě pěkný kus cesty.
Nejdříve se jde z kopce, pak se musí překonat pomocí dřevěné lávky řeka Střela a poté pěkným stoupáním až do Sovolusk.
Krátce před vesnicím míjím pár se psem a všímám si divného shluku písmen na tričku a po mém dotazu bylo jasno. Byli to geokačeři. Příjemně jsme si popovídali a já pak došel na lavičku před kapličku.
Asi po 20 minutách se začali objevovat první poutníci. Jirkovi se bohužel nedovolali a občerstvení tedy dnes nebude. Pumpa na návsi již také není funkční vede z ní hadice k nějakému domu, ale vodu si už nenapumpujete.
Po chvíli vstávám a vyrážím s tím abych skupinu nebrzdil a s tím, že mě před Skoky jistě dojdou. Cestu si pamatuji dobře: přes louku, podél potoka po vrstevnici, kde se ke slovu přihlásí každý puchýř.
Když se blížím k poslední zatáčce, slyším hlas a otáčím se. Vidím Evu, která nám chtěla jít naproti, ale špatně odbočila a zašla si snad tři kilometry.
Pomalu jdeme k poslednímu stoupání před Skoky, které je opravdu velmi náročné.
Ve třetině stoupání mi poprvé po 5 letech došla voda ve vaku. Naštěstí jsem připraven a nosím už 3 roky 0,5l láhev vody a letos mě před žízní zachránila.
Všechno bylo krásně od Tomíka prosekané. Tomík si „adoptoval“ část stezky ( Od Sovolusk až do Skoků) a před poutí jí prosekává. Přes louku tak nevede cestička ale pořádná cesta.
Sestupuji z kopce a již stojím na prvním místě od kterého jsou vidět věže kostela. Za mnou jsou již Míra a Ruda a tak na ně čekám. Společně docházíme jako první poutníci ke kostelu.
Tři dny na cestě v nohách opět více než 60km, unaven, ale šťasten, že jsem to po šesté zvládl. Vedle sakristie si sedáme ke stolku, čerpáme síly a čekáme na zbylé poutníky. Když jsme komplet odnášíme obraz do kostela a dáváme před něj naší poutnickou vlajku.
Letos odjíždím už dnes – mám toho opravdu plné kecky. Vyzvedávám si certifikát o absolvování pouti a v 16 hodin již vyhlížím Michala ze zámku, aby mě odvezl do Toužimi.
Nakonec nás Michal veze tři. Do Toužimi vezeme ještě domů Libušku st. a Tobiáše, který odtamtud pojede autobusem. Já čekám na náměstí a po páté hodině pro mě přijíždí manželka a vydáváme se k domovu.
Ačkoliv jsem tuto cestu absolvoval již po šesté, nikdy není stejná. Pokaždé ve mně zanechá jiné vzpomínky. Na počasí, na cestu, na setkání s lidmi…..
Rád bych touto cestou poděkoval všem spolupoutníkům, kteří se mnou putovali a je jedno jestli absolvovali jeden den, nebo celou pouť.
Také bych chtěl poděkovat všem, kteří udržují stezku průchodnou ( Jirka, Lenka, Tomík) organizátorům (Jirkovi a Lence) a také všem, kteří nás na cestě pohostili (Prchalovi,Květoňovi, Širocí), Michalovi za taxi do Toužimi a dalším.
A třeba za rok se na poutní stezce setkám i s vámi, kteří jste to dočetli až sem…
