Píše se rok 2018 a já již po páté vyrážím na pouť do Skoků za „Panenkou skákavou“. A stejně jako v minulých letech jsem se rozhodl, že putování věnuji všem lidem, kteří mě během roku podporují a pomáhají mi podporovat i několik neziskových projektů.
DEN PRVNÍ – trasa KLÁŠTER TEPLÁ – NEŽICHOV 28. 6. 2018
Letos jsme se opět domluvili už během května s Mamutem, že budeme putovat spolu, a protože nechtěl brát letos své nové auto, přemýšlel o dopravě vlakem a autobusem. Nakonec jsme dopravu vyřešili díky mojí manželce, která nás na místo dovezla (a to ještě chudák nevěděla, že pro nás i pojede). Díky tomu jsme nemuseli ráno vyrážet už v osm, ale až v jedenáct, kdy dorazil Mamut, a mohli jsme se vydat na cestu. Chvíli po dvanácté jsme byli u kláštera a stejně jako minulý rok nás vítala zatažená obloha.
Už z parkoviště jsme viděli známé tváře v blízké pivnici a vyrazili jsme za nimi. Je zde organizátor Jirka, Lenka, Michal, který putoval už minulý rok (a každoročně putuje do Santiaga de Compostela a je výborný razítkář), Eva, Naďa a taky PoUtNiK Petr Hirshl. Bohužel chyběly známé tváře – Tomík (byl na promoci svých dcer) a Richard (z rodinných důvodů).
Poutníci se již posilňovali na cestu, já zvolil čočkovou polévku a malou kofolu. Čočková polévka byla velice zajímavá – slaná a kyselá, gurmánský zážitek se tedy nekonal. Krátce před třináctou hodinou jsme se přesunuli do konventní kaple, kde je originál obrazu ze Skoků. Přidal se k nám i geocacher Fotokrálík, který se na FB dočetl, že dnes poutníci vyrážejí na cestu, a přišel se podívat na požehnání a třeba příští rok už poputuje s námi. Opat Lobkowicz provedl požehnání a popřál poutníkům šťastnou cestu. Pak jsme se ještě podívali do kostela, kde se opravuje hlavní oltář, a tak se nám naskytl neobvyklý pohled na sundané sochy a na dřevěné lešení.
Rekonstrukce od minulého roku opět pokročila, je už opravené i pravé křídlo včetně okna pokoje, kde jsme před pěti lety spali před první poutí společně s poutníkem Hrochem. Ve staré pokladně vyzvedáváme poutnické pasy, do kterých dáváme první razítko. Obraz má nový transportní obal a deště se bát nemusí. My se ho také nebojíme, ale protože nepřestává, tak postupně vytahujeme ponča. Na první etapu nás vyráží tedy sedm (já, Mamut, Michal, Jirka, Naďa, Petr a Eva).
První tradiční zastávka je u pomníku astronoma Aloise Martina Davida (mechové boty jsou zde stále) a brzy vyrážíme dál. Po překonání serpentin z kopce a pak řádném výšlapu opět do kopce dorážíme do Dobré Vody, kde nám v komunitním centru Českého západu uvařili čaj (Naďa do něj přidala bylinky, které cestou nasbírala) a kávu. Do našich poutnických pasů přibylo další razítko a také samolepka. Mamut získal cenné informace od Michala, jak razítka správně rozplánovat, Michal má v tomto velké zkušenosti – třeba z Camino na kolečkách. Mamut se tedy nyní stal oficiálním razítkářem .
Trasa dále míří kolem trapistického kláštera, kam letos neodbočujeme, ale ztrácíme zde PoUtNiKa Petra Hirshe, který zde má domluvené ubytování, a setkáme se s ním až třetí den. Pokračujeme tedy dál už jen v šesti. Pod Dolskými domky překonáváme potok, přes který je stržený přechod z klád a zbylé pekelně kloužou, naštěstí vzájemnou pomocí tuto překážku zdoláme a stoupáme nahoru ke zbytkům domů. Poté se vrátíme zpět na silnici k dvojité křižovatce a soše madony, kde přestává konečně pršet a my můžeme naše ponča dát zpět do batohů. Pak již dorážíme do cíle naší první etapy a tou je stejně jako předešlé roky biofarma Nežichov. Máme tu večeři o dvou chodech, nejdříve výbornou bramboračku a pak skvostný guláš s čerstvou cibulí a chlebem nebo knedlíkem, jak kdo chce. Ubytování jsme si domluvili s Mamutem již v květnu, a to dvojlůžkový pokoj, je to legrace, protože spát na farmě zůstáváme pouze tři, Michal má tedy pokoj pro sedm a více lidí sám pro sebe, ale znáte to, kdybychom si ho nezamluvili, budeme spát na karimatce na zemi. A protože nás ráno čeká náročná etapa, tak po jedenácté zhasínáme a jdeme spát.
DEN DRUHÝ – trasa NEŽICHOV – TOUŽIM 29. 6. 2018
Ráno byla snídaně naplánována na osmou. Nabídli nám uzeniny, sýry, zeleninu, kávu, čaj a další pochutiny. Po snídani jsme zaplatili za ubytování a Mamut přidal do našich pasů další razítka.
Na druhou etapu se připojil Michal zvaný běžec. Ráno byla zima a myslel jsem, že budu muset jít v mikině, naštěstí, než jsme vyrazili,vykouklo sluníčko, takže jsem se ještě stačil převléci, a mohli jsme se vydat na cestu. Vyrážíme v počtu čtyř poutníků, ve složení já, Mamut, Michal a Michal-běžec. Před Třebouní na nás čeká Jirka a přidává se k nám, v kapličce už dali nový provaz, proto Jirka zvoní tak, až přiběhnou dva místní obyvatelé a co že se děje a Jirka jim sděluje, že pouť do Skoků. Dále pokračujeme do Kosmové, kde se poutníci vydávají osvěžit do místní Jednoty.
Za Kosmovou odbočujeme na polní cestu, která je však už tak zarostlá, že je lepší jít po poli. Ještě než překonáme cestu mezi rybníky, lovíme s Mamutem a Michalem pár keší ze série IQ FotoKlokana. Cestu mezi rybníky opět nacházíme bez problémů, pak zbývá už jen pár kilometrů do vesnice Sedlo.
Tam na nás čekají v místní biofarmě členové Mariánského poutního bratrstva Květoňovi. Mají pro nás připravené malé občerstvení – kávu, čaj, plody muchovníku (což je taková stromová borůvka) a jedlé květiny, které všichni rádi ochutnáváme. Volá nám poutník Tomík, kde jsme, že se připojí. Zde také ztrácíme Michala-běžce. Máme totiž zpoždění a on by nestihl autobus, a tak na něj vyráží.
Za Sedlem odbočujeme na polní cestu a čeká nás tradičně nejhorší část dnešní etapy. Nejdříve jdeme po polní cestě, letos nejdeme až k hájku, ale rovně až k soše „bezhlavého“, který je v polích, je to vlastně socha sv. Jana Nepomuckého – hlava mu chybí už několik let, a navíc je na podstavci obráceně. Cesta zde končí a nám nezbývá nic jiného než překonat pole, letos je zasazen patrně ječmen. Po zdolání pole následuje posečená louka, kde se nám metrové stvoly pletou do nohou, a my jsme rádi, když se konečně dostaneme na polní cestu vedoucí k místnímu zemědělskému družstvu. Cestou stále vyhlížíme Tomíka, ale marně.
Konečně přicházíme do Krásného Údolí a setkáváme se s Tomíkem, šel nám naproti, ale protože se nebylo kde schovat, vrátil se do údolí. Jen prý viděl někoho proběhnout, ale než na něj stačil zavolat, byl pryč. Sedíme před bývalou radnicí a návštěva místního obchodu je tradicí. V nohách máme osmnáct kilometrů, dalších dvanáct nás ještě čeká, proto vyrážíme v obměněné sestavě dále (já, Mamut, Tomík, Jirka, Michal). Cesta vede po silnici až do vesnice Přílezy, kde na nás čeká poutnické osvěžení u Širokých, oslava narozenin je až příští den, tak se nemusíme bát dinosaurů jako rok minulý. Při odpočinku nám volala Libuška, kde přesně jsme, že nám půjde z Útviny naproti, nakonec to ale stihla až do Přílez, ještě než jsme se vydali do místního kostela, kde jsme mohli posoudit, co se za rok zvládlo udělat a bylo toho opravdu hodně.
Zbývá poslední vesnice Útvina, kde u místního kostela čeká starostka, aby nám kostel ukázala. Převzali ho do správy a nyní opravují kostelní věž. Máme před sebou pár posledních kilometrů, letos jdeme o trochu déle, oproti minulým rokům o cca dvě hodiny, ale i tak je pohybový průměr dobrý. Kousek za hrází při stoupání vidím známou tvář, totiž FotoKlokana, který se nám vydal také naproti. Několik posledních dní se netěším na nic jiného než na Caesar burger z restaurace U Vladaře (nyní U Slepičků). Na náměstí však probíhají oslavy města a U Slepičků je narváno, jdeme tedy neradi zkusit štěstí k Čápovi, kde nám ale řeknou, že vaří pouze do tři čtvrtě na devět, zatím od Slepičků spojka hlásí, že se uvolnil stůl, s radostí tam míříme, aby nám řekli, že vaří pouze devíti, i když otevřeno mají až do jedenácti, a deset strávníků je prý málo, aby udělali výjimku. Naštěstí se objevuje místní zámecký pán a mě napadá, aby zavolal do sokolovny, zda by nám něco uvařili. A prý, že ano, tak hurá! Po přesunu na místo zabíráme místo na terase a s chutí objednáváme kuřecí řízky s hranolky a já smažený sýr s hranolky a tatarkou a malou jedenáctku, pivo i sýr vdechnu na prudko. Mám hlad takový, že si pak objednám ještě jeden. Díky, sokolovno, za záchranu hladových poutníků. Krátce po jedenácté se jdeme ubytovat a po rychlé sprše a kontrole puchýřů (pár jsem jich našel – druhá etapa a pole nedělá mým nohám městského floutka nejlépe) jdeme spát.
DEN TŘETÍ – trasa TOUŽIM – SKOKY 30. 6. 2018
Ráno se budím kolem sedmé, trochu mě bolí nohy, tak přelepím puchýře, sbalím věci a jdu na snídani. V devět je sraz poutníků u infocentra, dnes je otevřeno, takže získáváme razítka. Kdo ještě nebyl na prohlídce zámku, má možnost nyní, a my ostatní čekáme v infocentru. Vzpomínáme na ostatní poutníky, kteří letos nešli, a také na Renatu a najednou stála ve dveřích. Takže dobrá náhoda! Před desátou vyrážíme ve složení já, Mamut, Michal, Renata, Jirka a Libuška. Do Radyně je to po silnici a rychlost na mé navigaci se zastavuje na 5,7 km/hod. Na kraji vesnice čekáme na Libušku a Jirku, kteří, jak pak zjišťujeme, to vzali přes humna a už na nás v keramice čekají, vyrážíme tam tedy také. Čeká nás tam prohlídka obchůdku, razítko a občerstvení.
Po společné fotce se odpojil Jirka, protože musí zařizovat věci na noc světel, a my vyrážíme dál po asfaltové cestě kolem původní radyňské cihelny – termín je však za týden, tak z házení opět nic není. Po stoupání a odbočení na polní cestu se dostáváme k opravené kapličce (bohužel schody udělali z cihel a už po roce se začínají drolit). Renata zazpívá a pokračujeme dál, odpočinek je plánován až u kapličky sv. Jakuba v Sovoluskách, což je ještě pěkný kus cesty, nejdříve z kopce, pak překonat pomocí lávky řeku Střelu a pak pěkným stoupáním až do Sovolusk. Cestou se nám ztrácí Renata, tak pískáme, hledáme ji a doufáme, že nezabloudila. Nakonec ji potkáváme v Sovoluskách a je překvapena, že jsme o ní měli starost. Zde čekáme na Jirku, který má dovést kávu a čaj. Mě však docela bolí nohy, proto asi po dvaceti minutách vstávám a plánuji, že vyrazím dříve a skupina mě pak doběhne, abych ji nebrzdil. Přidává se ke mně Michal a vyrážíme na poslední část.
Cestu si docela pamatuji, jdeme tedy najisto, přes louky, podél potoka až k poslednímu stoupání před Skoky, které je opravdu náročné, po několika přestávkách ve výškových táborech dosahujeme vrcholu a já plánuji výměnu logbooku v mé keši, ale bylo to tam tak zarostlé, že jsem ji přešel a na kraji louky jsem se už nechtěl vracet. Michal říkal, ať se vrátíme, je to prý kousek, tak jsme se vrátili a po chvíli jsem ji držel v ruce. Logbook jsem vyměnil, ale při návratu keše mi sjela ruka tak nešťastně, že jsem si třísku zabodl pod nehet na palci tak, že mi koukala shora i z boku. Kousek od keše jsem se posadil a pomocí operační sady z mého švýcarského nožíku (parátko a pinzeta) jsem postupně vyndal 80 % třísek, vydezinfikoval a přelepil náplastí. Pak jsme již vyrazili dokončit etapu – přechod přes louku byl parádní, protože byl vysekán až ke kraji lesa. Na konci louky jsme potkali paní na kole, která se ptala, zda je to sjízdné na kole, a ač jsme ji varovali, že je tam spousta stromů přes cestu a příkrá kamenitá cesta, tak nám asi nevěřila a na cestu se vydala. Za chvilku jsem už viděl věže kostela ve Skokách a byl jsem moc rád. Po třech dnech a více než šedesáti kilometrech jsme v cíli. Usedáme ke stolku vedle sakristie a čerpáme energii na večer, po chvíli dorazí i zbylí poutníci a Petr Hirshl.
Blíží se večer a dnes se tu koná noc světel se zpěvy z Taizé. A proto se pouštím do přípravy, vybaluji pamětní mince, samolepky a další předměty na podporu výstavby poutního domu. Návštěvnost noci světel je opět velká a já zde vidím spoustu známých tváří, včetně Daniela, který má skokovské suvenýry hned vedle mě. Spaní jsme si udělali na kůru, tak jak velí poutnická tradice. Bohužel jedna paní, ačkoli věděla, že je kůr plně obsazen, zabrala společně se svými dětmi moje a Tomíkovo místo, a na nás ani nepomyslela. Tomík tedy našel útočiště před dveřmi na půdu a já dole v kostele vpravo za kasičkou. Po noci světel následovala klasická prohlídka, která končí až po půlnoci. Pak už jen vytahuji spacák a těším se na spánek. Ze svíček je v kostele příjemné teplo.
DEN ČTVRTÝ – Pouť ke svátku Navštívení Panny Marie 1. 7. 2018
Na ráno si nařizuji budík na chvíli před osmou, v osm se většinou začíná uklízet kostel, tak chci mít rezervu, ale už kolem sedmé mě budí rány, a když se rozkoukávám, vidím plechový kýbl, do kterého vhazuje rázně kostelní služba zbytky čajových svíček, a rány to jsou tedy pořádné. Nu což, budu muset vstát dříve. Balím tedy věci a postupně se venku scházíme u snídaně. Michal už ráno vyrazil na hlavní silnici a měl štěstí, za chvíli chytl stop až do Prahy. My se posilňujeme rohlíky, šunkou a ementálem. Počasí je opět krásné a nezkazí mi ho ani paní z kůru, která jde s úsměvem od ucha k uchu kolem a má asi radost, jak nás převezla a jak se na kůr přes všechna upozornění dostala a poutníky z něj vystrnadila. Ještě před poutí je třeba odvést stoly a lavice nahoru k ohništi, kde bude dnes občerstvení a suvenýry. Ačkoli mě palec pořád bolí, společně s ostatními poutníky rozmisťujeme stoly a lavice pod velký stan. V deset hodin vyráží procesí od křížku a po několika minutách prochází procesí v čele s opatem Lobkowiczem kolem nás. Ještě před tím potkávám Richarda, se kterým si stihnu jen podat ruku, jeho syna s rodinou cestou na pouť smetl opilý řidič a on pospíchal za nimi do nemocnice a snad díky „Panence skákavé“ jsou všichni v pořádku. My s Danem opět nabízíme skokovské suvenýry a dárky na podporu výstavby poutního domu.
Odjezd domů máme opět „veselý“, zámeckému pánovi Michalovi se porouchalo večer vozidlo, kterým měl mě a Mamuta odvézt do Plzně. Auto sem dojelo, ale dál už jet odmítlo, asi se mu zde zalíbilo. Michal se tedy potřebuje dostat do Toužimi a my zase do Plzně. Mamut navrhuje opět kombinaci pěší, bus a vlak. Vzhledem k velikosti bagáže to však zavrhuji a nakonec mě zachraňuje manželka a Olina s Romanem. Manželka mě vyzvedne na náměstí v Toužimi a Olina s Romanem mě odvezou ze Skoků do Toužimi. Mamut však ještě před tím vyráží s malým batohem do Žlutic na vlak s tím, že mi velký batoh nechá a večer se pro něj u mě staví.
Ve dvě hodiny začínám balit a připravovat se na cestu domů. Ještě před odjezdem získávám od Jirky certifikát o absolvování mé v pořadí páté velké poutě a přebírám ho i Mamutovi. Já předávám darovací certifikát a hotovost, kterou jsem za dva dny utržil prodejem mincí, samolepek a placek. Pamětní mince jsou v prodeji nadále a můžete je získat přímo u mě nebo v kostele ve Skocích – jejich počet je však omezen sto padesáti kusy a s další výrobou již nepočítáme, proto s koupí neotálejte. Například stříbrné mince už nemám vůbec. Loučíme se a vyrážíme ke křížku, kde Olina parkuje, na zádech mám Mamutův batoh, v jedné ruce svůj malý batoh, v druhé tašku a karimatku. Naštěstí mi Roman vzal stolek a truhlu. Člověk by neřekl, jaká je to ke křížku dálka. Pak už míříme do Toužimi, ještě než tam vjedeme, mi volá Mamut a já se ho ptám, jestli je už v Plzni, a on že právě jde v Toužimi na autobus, tak jsem mu řekl, ať jde k zámku, že ho tam nabereme. Dlouho jsme se neviděli, tak se s radostí vítáme, a ještě před cestou jdeme doplnit zásoby k místnímu vietnamskému obchodníkovi. Pak už jen vysadíme Mamuta u něj doma a ještě než vyrazíme i my domů, musíme se podívat na jeho morčata, která chová úplně na volno na zahradě.
Ačkoliv jsem tuto cestu absolvoval již po popáté, nikdy není stejná, pokaždé ve mně zanechá jiné vzpomínky, na počasí, cestu, setkání s lidmi. Rád bych touto cestou poděkoval všem spolupoutníkům, kteří se mnou putovali, a je jedno jestli absolvovali jeden den, nebo celou pouť. Také bych chtěl poděkovat všem, kteří udržují stezku průchodnou, organizátorům (Jirkovi a Lence) a také všem, kteří nás na cestě pohostili.
A třeba za rok se na poutní stezce setkáme i s vámi, kteří jste to dočetli až sem…
