Zapsal poutník Petr Hroch Binder
Skokovská poutní stezka v roce 2015
Možná se někdo bude divit, že opakuji po roce stejnou poutní stezku z kláštera v Teplé do poutního místa Skoky. Není to tak úplně pravda. Jednak jsem si loňskou stezku patřičně neužil díky antibiotikům a pak, letos se zúčastním coby průvodce své ženy, která půjde poprvé.
Podrobný popis cesty můžete nalézt v loňském vyprávění. Letos se zaměřím spíše na specialitky, pocity a rozjímání. Vyrazili jsme ve čtvrtek ráno z Plzně, kde jsme nabrali Petra (Dílna U mnicha) a taky Michala, syna Jirkova, všichni jsou to zapálení kačeři a do Kláštera Teplá jsme dorazili kolem půl desáté. Zastavili jsme se v Úterý (přestože byl čtvrtek) v samoobsluze, kterou již provozují Vietnamští obchodníci. Pořídili jsme dostatek vody na putování, protože má být prý horko.
Zaparkovali jsme před klášterní restaurací a šli se podívat do areálu, zda tam již jsou i ostatní poutníci a vskutku, již jsme potkávali známé i neznámé tváře s klobouky a batohy. Bolí mě noha, neboť jsem si v pondělí narhl jednu úponu na chodidle, ale snažím se to ignorovat. Chceme koupit nějaký klobouk pro Jindru, aby se moc nespálila, ale mají jen kulichy, asi sezónní zboží. Nakonec jí ho půjčí Mnich Petr a je tedy zachráněna. Do houfu poutníků a poutnic přichází usměvavý tepelský opat, který nás zavede do kaple, kde přijmeme požehnání poutníkům a samozřejmě se vyfotíme s originálem obrazu. Vše je nějaké rychlejší, než loni. Nebo se mi to jen zdá.
Po obědě v restauraci, se nachystáme na cestu. Je dobré, že nemusím mít všecho v batohu. Zbytek se nechává ve voze. Namočím si čepici, aby mne chladila a už se moc těším na cestu. Přesně si pamatuji, co nás čeká a snažím se na to připravit i Jindru, ale není z toho moc nadšená. Je horko k padnutí. Naše skupina se brzy trhá. Úplně vpředu je Petr s Michalem, uprostřed po skupinkách další poutníci, my s Jindrou ve druhé části pelotonu a zcela vzadu je Vladimír, který všechno fotí na svůj tablet. Povídáme si s organizátory Jirkou a Lenkou a dozvídáme se novinky ze Skokovské poutní stezky.
Užívám si každý stín, který mi poskytují stromy podél silnice. Procházíme známými místy, která se snad ani nemohou měnit, protože jsou dokonalá. Jistě, třeba hřbitov náležející ke klášteru, je posekaný a částečně opravený po nájezdech vandalů a zubu času. Dojdeme až k novému křížku, jehož obnovení mají na svědomí lidé ze sdružení Cesta z města. Je tu pan opat a požehná mu během krátké pobožnosti. Jindra už má první puchýř a nemá z toho velkou radost. Chápu ji. Naštěstí má Petr náplast a tak je malíček zachráněný.
Pokračujeme dál, až pomníčku vědce A.M. Davida, kde je nové posezení pro znavené poutníky, opět za něj může Cesta z města, prý taková posezení umisťují po kraji. Nesedám si, protože vím, že už bych se nezvedl. Sice mám v sobě dva prášky na záda, ale vůbec se mi to nelíbí. Musím pořád pít, naštěstí máme co. Loňské fiasko s nedostatkem vody nechci opakovat.
Cesta vede po sluníčku a pěkně se mi zapalují lýtka, ale také ruce a krk. Za chvíli jsme u odbočky na Dřevohyzskou kyselku. Minulý rok jsme ji vynechali, letos tam musíme. Jsem na studánku moc zvědavý. Ten kilometr navíc se nám jistě vyplatí. Cestou potkáváme bahno, ojeté pneumatiky a rozbitou televizi. Co všechno nehodí lidé ze srázu. Doufám, že nám něco nepřiletí na hlavu. Dojdeme až ke krásnému přístřešku a zjišťujeme, že je sucho, že pramen jen skomírá, je nevábný a dokonce se tu vyhřívá i olejová skvrna. Příště to snad bude lepší.
Jdeme do kopečka, polní cestou, je krásně vysekaná a za chvíli jsme v Dobré Vodě. Jsme pozváni do komunitního centra, které tu za rok vyrostlo, mají tam chládek a dílny, dostaneme napít a můžeme si odpočinout. Jirka úřaduje s našimi poutnickými pasy a umisťuje do nich razítka. Jsem mu vděčný, že na to nemusím myslet. Pak vyrážíme dál, na klášter trapistů v Novém Dvoře. Děsně se loudáme.
Jdeme po silnici, tentokrát nevolíme zkratku prodlužku k zadní bráně, protože keška už je odlovená. Na asfaltu je vedro maximální, boty se mi lepí do rozměklé černé hmoty. Minule nás tu čekal Jarda s občerstvením. Bylo to fantastické, ale dnes si dáme jen sušenky a vodu. Je tu klid, vedro, mravenci a hovada. Vracíme se zpátky k lesu, do přívětivé náruče stínu větví. Trochu zabloudíme, ale Jirka nás okamžitě vrátí na správnou cestu, překonáme Bezděkovský potok a báječně upravenou cestou projdeme celou odbočku ze silnice. Potkáme nějaké houby a také krásný křížový kámen, někdo tvrdí, že je smírčí.
Známou cestou doťapeme až ke studánce u silnice. Už to není jen taková trubka ze břehu, ale krásná kamenná studánka s chladnou vodou. Zase Cesta z města. Jsou prostě dobří. Jsme vyzváni ke zdolání obrovského kopce, kde se ukrývá zřícenina observatoře. Prý, pokud si chceme udělat u Jirky oko. Nikdo nechtěl. Pokračovali jsme k ruině kostela sv. Blažeje. Poslední kilometry dnešní etapy. Michal odloví maxi kešku, kterou nemusel dlouho hledat. Prosekáváme se kolem rybníka a nakonec překonáme i posekané pole se senem, co se zapichuje do ponožek a bot. Neutíká to. Stále vidíme cíl, co se moc nepřibližuje. Ale nakonec to dáme.
Na Biofarmě Belina jsme pěkně přivítáni, dostaneme výborný guláš z vola a také salát s masem, jsme ubytováni a pak si povídáme. Je to pohoda, pak vyzkoušíme vynikající sklenici s vepřovým masem ve vlastní šťávě a také suchý Muškát Moravský, je to lahoda. Naštěstí nemáme tolik odvahy, abychom kalili jako minule a tak se rozcházíme kolem půlnoci na kutě. Jarda ještě chvíli udí sýry v nádherné udírně. Vedro je pořád.
Druhý den. Je pátek a začínáme skvělou snídaní z darů farmy. Dávám si mléko a rohlíky. Hlavu do jídelny strčí Richard a je ho hned všude plno. Je vidět, že má spoustu energie a také pruhované funkční tričko a svítivou čepici. Bude veselo. Dneska je nejnáročnější etapa putování. Uděláme startovní foto a vyrážíme. Je půl deváté a vedro k padnutí. V prvním kopci nám opět uteče Petr s Michalem, někteří jsou naopak neskutečně vzadu. Naštěstí se všichni potkáme u kapličky v první obci, Třebouni. Modlíme se a zpíváme, tedy hlavně Richard a Evička, co vypadá jako nějaký běženec s šátkem přes hlavu a ramena, ale je to vysoce funkční.
Pořád mám před očima, jak je tahle etapa náročná a chci na to připravit i Jindru, ale ta o to nestojí, chce ti cestu prožít sama. Projdeme lesem s množstvím mravenišť a uhneme do polí. Tentokrát je cesta prosekaná a tak se nebrodíme vysokou trávou. Je to příjemné. Jen to vedro. Kolem nádherné stavby vodárny dojdeme do obce Kosmová. Jdeme ve třech, Jindra, Jirka a já. Ostatní nám utekli, Vláďa je někde vzadu a fotí. Dojdeme je u kapličky, jsou rozházení ve stínu okolních domů a odpočívají.
Po modlitbě se vydáváme zase dál, víme kudy. Za obcí zase do polí. Cesta je nekonečná, slunce pálí a tak se začínám téměř neslyšně modlit své oblíbené modlitby. Je to vlastně Růženec. Cesta ubíhá snesitelněji, jsem lehčí. Alespoň pocitově. A o tom to přece je. Opět vcházíme do lesa. Je vysušený sluncem a plný hmyzu, který se na nás už moc těší. Překonáme koleje a čeká nás nejdrsnější úsek minulého roku. Fakt z něho mám vítr, ale možná, že přehnaný. Jirka nám vypráví o Červeném kříži, který tu stával, také, že se tu ztácejí poutníci, ale uklidnil nás, že jsme pod ochranou obrazu. Potkáváme další kapličku a krásné kameny ze zrušených hřbitovů. A už tu jsou rybníky. Některé plné, jiné prázdné. Zelené i hnědé. Ovšem cesta je úplně jiná, upravená, prosekaná, prostě ideální. Bál jsem se zbytečně.
Za chvíli jsme už v obci Sedlo, kde nás pozvou na zahradu k občerstvení a je to moc milé. Pak pokračujeme k další limitní části dnešního putování. Překonání polí, která jsou každý rok jinak osetá a cesta vždy vede jinudy. Tady jsem se nemýlil a cesta do Krásného Údolí byla strastiplná. Ovšem táhla nás vidina teplého oběda v místní restauraci. Dokonce nám Lenka vyfotila nabídku jídel. Na točené pivko se zase těšil Richard. Prostě nám to těšení dávalo křídla. Ovšem chyba lávky, restaurace nám zavřela před nosem a tak jsme si museli dát piknik pod stromy z nabídky samoobsluhy vedle restaurace. A také to stačilo.
Jsme za polovinou dnešní etapy, mám z horka kulehryz a začíná mě bolet v krku, asi z toho chlazeného pivka. Po zpěvu u sochy sv. Jana Nepomuckého se vydáváme na další cestu, která teď povede jen po silnici. Naštěstí tu předci vysázeli stromy a tak je tu hromada stínu. Na vršku dokonce pěkně fouká. Nikde se nezdržujeme, jen polykáme kilometry, jsme roztrhaní a povídáme si po skupinkách dvou až tří poutníků. Povídáme si o budoucnosti Skoků, o dnešním přespání v Toužimi, o puchýřích, o vedru. Potkáme sličnou traktoristku, které snad ještě ani nemohlo být osmnáct. A zadními vrátky vejdeme k dalším dobrodincům v obci Přílezy, kteří se o nás pěkně postarají. Už nám zbývá jen dojít do Útviny a kolem kostela sv. Víta vejít do polí. Kameny a kamínky nám pěkně masírují nohy, což neoceňujme.
Jindru to moc bolí, je to vidět a zkouším převzít její bolest na sebe, ale brání se. Přitom je to tak jednoduché, stačí jen důvěřovat a nechat si ulevit. Nedá se nic dělat, musí si to odtrpět. Je mi jasné, že zítra už jdu sám, protože pokračování by byla bláhovost a zbytečné hrdinství. Dojdeme až do Toužimi, kolem opraveného pivovaru a kapličky, kolem restaurace, kde už sedí ostatní, dojdeme na náměstí, k soše Jiříka z Poděbrad. Uděláme pár fotek a pak zjistíme, že v penzionu nemají nic volného. Chci, aby se Jindra vyspala v normální posteli. Druhá varianta je spaní na zemi v kulturní místnosti. Bez možnosti sprchování. Nakonec za námi paní recepční vyběhne a oznámí nám, že dvě postele na jednu noc tam přece jen má. Je vyhráno. Vrátíme se do restaurace a pěkně se občerstvíme.
Jsem překvapený, že do francouzského koláče dávají olivy a kapary, ale nejsme v soutěži a tak obsluhu moc netrápím. Šumavská topinka je báječná a klidně bych si dal ještě dvě. No a pivko pohoda. Richard odjíždí s manželkou, poutníci se vytrácejí k místním a my jdeme do penzionu. Sprcha je poněkud komplikovaná, protože se nemůžu vejít do vany. Navíc tam není zástěna a tam cákám ven. Nakonec se nemůžu vyhrabat z vany a všude to děsně klouže. Postel je krátká a podivně rozhoupaná, asi už toho hodně zažila. Spánek přichází poměrně rychle, Jindra už dávno spí.
Sobota. Třetí den našeho putování. Postupně se scházíme na náměstí a hledáme stín, už to zase pálí. Snídáme každý, kdo co má. Nakonec vyrážíme jen s Michalem na Radyňskou cihlu, desátý ročník pochodu a společensko-sportovní akce. Ostatní poutníci vyrážejí přímo na Radyni, aby byli ve Skokách co nejdříve a Jindra skáče do auta společně s Petrem, který má pořádně zrasované nohy. Dobíháme s Michalem účastníky Radyňské cihly a postupně je předbíháme, zdravíme se, některým odpovídám, jaké bylo Prostřeno a proč na sobě nemám hábit. Michal uhání jako o život a ta jsme dali těch osm kilometrů v rekordním čase. V místech, kde stávala cihelna, už organizátoři připravují sportoviště na hod cihlou. Neprošlo vytvoření nové kategorie – poutnické a tak soutěžíme s ostatními. Nejprve hází děti, pak ženy a nakonec muži. Můj první hod se nepočítal, protože jsem vyskočil a při druhém jsem si dával pozor a tak jsem nehodil tak daleko. Nakonec jsem skončil druhý o patnáct centimetrů za prvním borcem. Jindra byla v jejich kategorii třetí. Petr je také třetí a Michal pátý. Jupí!
Pak nás naložili do auta a převezli do Radyně, kde bylo předávání diplomů (dostali ho všichni účastníci), pamětních cihliček, také tu bylo připravené občerstvení a kolem jedné jsem zahrál divadlo O ztracené princezně. Při předávání diplomů jsem obdržel od paní ředitelky trofej v podobě Řádu zlaté vařečky a tašku plnou dobrot a bylo to velmi veselé. Až jsem byl smutný, že musíme vyrazit zase dál, protože nás ještě čeká pěkných pár kilometrů, než budeme ve Skokách. Lenka nás s Michalem dovezla zpátky k té odbočce, kudy jsme šli Radyňskou cihlu a dál jsme pokračovali po modrobílých značkách. Dokonce se objevil mráček a na chvíli zastínil slunce. Úžasné.
Kolem Lachovické kapličky, lesem, krásná cesta. Pěkné klesání, až ke Střele, vidíme tábor, v jednom místě musíme překonat vysokou trávu a kopřivy, pěkně to pálí. Kolem zřícenin mlýnů a přes lávku na druhou stranu Střely. A pak už do pěkného kopečka, až ke kapli sv. Jakuba v obci Sovolusky. Tady za námi přijede Jindra a přiveze nám občerstvení. Skvělý support. Pokračujeme dál, po silnici a pak polňačkou do lesa. Zase zpátky ke Střele. Další zbytky mlýna. Už nám zbývá jen kousek. Poslední stoupání. Ovšem to největší. Úžasný závěr putování. Vyfuníme ten kopec a po polní cestě jdeme ke křížku. Vím, že cesta vede přímo ke kostelu, ale já cítím, že tudy je to správnější. Pomodlím se u křížku a najednou jsou tu tři naši poutníci, co spěchají na vlak. Jinak bychom je nepotkali. Vše je správně.
Slunce se opět schová za mrak a najednou je mi zima. Dost divný pocit ve třiceti stupních. Jdeme poslední metry našeho putování. Už vidíme zaparkovaná auta. Už vidím Jindru. Jsem rád, že je v pořádku, zdravíme se s ostatními a dáváme si první pivko na žízeň. V kostele se zkouší na večerní zpěvy při svíčkách, nechceme je rušit, do kostela se podíváme později. Je přece tolik věcí, které musíme s ostatními probrat, tolik zážitků.
Nakonec se rozhodnu, že Putování Hrocha pomůže i Skokům, tedy to už dělá díky Petrovi ( Dílna U mnicha). Nyní jsem předal Jirkovi peníze získané na putování (v Radyni přispěli manželé „Malovaní“ a byli obdarováni knížkami a také Petr přispěl) celkem Kč 600,- a také celou přepravku knížek Putování Hrocha, aby výtěžek od jejich čtenářů mohl pomoci nově vznikající poutnické ubytovně ve Skocích. A všechny peníze, které se podaří skrze dárky Putování Hrocha v tomto roce získat, půjdou na tento projekt, aby poutníci, kteří dorazí do Skoků, měli co nejdříve správný poutnický dům.
A to je pro tuto chvíli z letošního putování Skokovskou stezkou všechno. Asi se sem ještě v létě vrátíme, aby Jindra dokončila poslední etapu a mohla také získat poutnický certifikát. To se ovšem ještě uvidí. Pěkné léto všem. Hroch.
