Malé putování po Skocké stezce – 11. rok

Poprvé jsem se na Skoky vydal v roce 2014 – tehdy po boku poutníka Hrocha. Letos, je to tedy již jedenáctý rok. V pátek odpoledne jsme s pánem toužimského zámku vyrazili, abychom připravili místo pro poutnické setkání. Poprvé se totiž konalo přímo na zámku – a to díky novým toaletám, které od loňska spolehlivě slouží.

Poutníci dorazili z II. etapy kolem půl osmé. Na zámeckém nádvoří je čekalo občerstvení, živá hudba, oheň a přívětivá atmosféra, která se protáhla až do nočních hodin. Počasí přálo, a tak se povídalo, smálo a vzpomínalo do ticha soumraku.

V sobotu vstávám už v 7 hodin – program se změnil, sraz je o hodinu dříve. V 9 hodin má začít mše v kostele, po ní se vyráží na stezku. Já ale letos volím jiný rytmus: poprvé putuji sám. Po získání razítek v infocentru a zásobení nápoji opouštím Toužim – hodinky ukazují 9:15.

Krátce po desáté dorážím na Radyni, kde v keramické dílně předávám nové razítko. V 11 hodin už jsem u kaple „U mývala“ pod Lachovicemi, kde si odlovím i kešku publikovanou minulý srpen. Odtud klesám k řece Střele, přecházím po lávce, jejíž sláva už trochu pohasla – schod chybí a zábradlí drží silou vůle. Ale dostávám se na druhý břeh a čeká mě výstup do Sovolusk.

Ve 12:00 si tam na lavičce dávám krátkou pauzu. Pak vyrážím na poslední část cesty. Za obcí sestupuji úvozem k bývalému vodojemu, míjím louky, křížek pod kaštany i místo, kde jsem kdysi poprvé zahlédl báně skokovského kostela – dnes už pohled zakrývá bujná zeleň. V 13:15 přicházím zezadu ke kostelu, tiše a vděčně.

Od Jirky dostávám certifikát za absolvování malé pouti. Na boční oltář zavěšuji malou vlaječku poutního bratrstva – aby tam zůstala jako tichá připomínka těch, kdo šli před námi i těch, kdo přijdou.

Po dvou hodinách se vydávám zpět, tentokrát proti směru poutě. Potkávám první poutníky, zdravím, loučím se. V lesíku kontroluji kešku věnovanou Josefu Zybrovi – významné osobnosti mykologie Egerlandu – a měním logbook. A pak znovu dolů, co jsem před dvěma hodinami těžce vystoupal.

Ještě navštěvuji krátkou zkušební štolu, kde se v její hlubině leskne křemenná žíla. Do Sovolusk dorážím přesně v 16:30 a v 17:00 pro mě přijíždí Nifty a vyrážíme směr Plzeň.

Ušel jsem 18,29 km pestrým terénem, plným vzpomínek a nových zážitků.

Byla to jiná pouť než všechny předešlé. Komornější. Hlubší. Osobní. A za rok – snad opět… na shledanou na stezce.