Zapsal poutník Petr Hroch Binder
Úplný začátek
Po mnoha změnách a na výzvu Petra (Dílna U mnicha) jsem se zúčastnil putování po Skokovské poutní stezce, kterou spravuje občanské sdružení Pod střechou. Původně jsme měli putovat z Plzně, ale další okolnosti nás přiměly putování zahájit ve středu 2. července 2014 v Klášteru Teplá. V pozdním odpoledni nás sem přivezla má žena Jindra. Po mnoha letech jsem měl sbalené poutnické nezbytnosti a odhodlání pouť nevzdat. Zhruba jsem věděl, jak cesta vypadá. Dokonce jsem si vyměnil několik emailů s organizátorem, Jirkou Schierlem, ze kterých jsem se dozvěděl, jak je to se spaním a tak.
Komunikace probíhala i s Petrem. Nakonec jsem s sebou měl hamaku, plášť, tři košile, varkoč, hygienické potřeby, náhradní ponožky, poutnickou hůl, slamák a několik fantastických placek se semínky, co dodávají energii a peče je Jindra. Petr toho měl o něco více, sbalené v dobrém batohu. Mě se to vešlo do poutnické kabely, která mne doprovázela do Říma. Na nohou jsem měl nové sandály, které se ukázaly jako celkem nevhodná obuv na tento typ cest. V drsném terénu mi v nich lítaly nohy, případně jsem je měl plné bláta, slámy, jehličí a zvířátek. Na silnici zase netlumily nárazy a tak mne pěkně bolely klouby, kolena, kotníky a kyčle.
Mnohokrát jsem si na putování do Skoků vzpomněl na motto z roku 2007. Nebudeme-li prošlapávat cesty zarostou a ti, co přijdou po nás, nebudou vědět, kudy se dát. Mnohdy jsme prošlapávali neprostupné traviny. Některé staré cesty byly zcela neprostupné, protože je lidé už dlouho nepoužili. Zato silnice jsou hojně využívány. Zvykli jsme si na zdolávání vzdáleností pomocí silných motorů, ale pěšky se nám už moc nikam nechce. Vždyť je to pomalé, namáhavé a neefektivní. V tom je totiž základní omyl. Efektivita je obrovská. Pomocí pěšího putování totiž zažijeme to, co bychom jinak bez povšimnutí minuli. Dostaneme se mnohdy na místa, kam se autem nedostaneme. Potkáme lidi, které bychom jinak pravděpodobně nepotkali. Obdarováváme sebe i druhé.
Jsme s Petrem na parkovišti před klášterem a máváme Jindře, která s dětmi odjíždí do Plzně. Cítím se najednou osamělý, bez zázemí, bez jistoty. Petr navrhuje, že půjdeme odlovit jednu multikeš. Už se mu podařilo získat jednu, směrem na Teplou, nyní musíme počítat okna a parohy a prsty. Jdeme asi půl kilometru od kláštera a tam ten poklad je. Petr má velkou radost a já vlastně také. Vracíme se do kláštera, protože se přiblížila doba večeře, na kterou jsme byli pozváni. A pozvání se neodmítá. Už jsme ubytovaní v krásném pokoji přímo nad vchodem, okna nám stráží blahoslavený Hroznata. V refektáři už nikdo není, bratr Norbert nám sděluje, že večeře byla o něco dříve, ale že pro nás něco najde. Dostali jsme jogurty, palačinky, marmeládu, pečivo, pití a luxusní okrasné koláčky, které málem připravily Petra o chrup.
Po večeři jsme šli do kaple, kde byla Adorace a také Kompletář. Chvíli před desátou večerní jsme už byli zpátky na pokoji a byl čas se uložit ke spánku, protože zítra nás čeká první den putování. Ještě si chvíli povídáme. Máme nějaká očekávání, třeba se naplní. Třeba ne. Hlavně, že máme poutnické pasy. Přikrývám se poutnickým pláštěm a je mi celkem teplo. Petr spí ve spacáku. Trochu se obává mého chrápání.
Den první – Klášter Teplá – Nežichov
Obavy Petra se naplnily. Moje chrápání ho prý budilo. Navíc se děsil pohledu z okna, kde se rýsovala silueta blahoslaveného Hroznaty v měsíčním svitu. Vyčnívající model kostela prý připomínal dvojzubec. Rychle jsem vstal a přichystal se na ranní mši svatou, která začínala v kapli v 7:30. Bratr Cyril měl moc pěknou homilii a snad si to užil i Petr. Pak jsme šli na snídani, kam jsme byli opět mile pozváni a ještě jsme si chvíli povídali u stolu. A na povídání jsme toho měli opravdu hodně, ale bylo třeba se vrátit do kaple, kde se konalo požehnání poutníkům od samotného pana opata kláštera, P. Filipa Zdeňka Lobkowicze OPraem. A po něm i nezbytné fotografování u Milostného obrazu Panny Marie Pomocnice ze Skoků, tedy toho originálu, který je překrásný a namalovaný podle MariaHilfe z Pasova.
Kolem poledne jsme se sešli dole, před klášterem. Celkem devět poutníků a poutnic. Přiznám se, že jsem čekal větší skupinu. Sluníčko už pěkně pálí, snad budu mít dost vody. Uděláme startovní skupinovou fotografii u kamenného kříže před klášterem, připneme si modré stužky poutníků do Skoků a vyrazíme branou ven, přes parkoviště, kolem zavřené hospody a zastavíme se asi dvě stě metrů daleko. Musíme se domluvit, kolik z nás bude dnes spát na farmě a kdo si dá večeři. Od farmy nás v tuhle chvíli dělí asi dvacet kilometrů a spousta času. Zjišťuji, že kabela s pláštěm je na moje záda dost těžká a že musím vymyslet nejlepší způsob umístění. Pokračujeme dál a já si povídám s organizátorem Jirkou. Odbočíme doprava na silnici vedoucí ke hřbitovu, kam byli ukládáni k věčnému spánku zaměstnanci kláštera, řádoví bratři, ale do výstavní hrobky i představení kláštera. Hrobka je velmi poničena vandaly, ale samotný hřbitov je klidný a vyrovnaný. Je tu i náhrobek rodáka z nedalekých Dřevohryz A.M. Davida (1757-1836), astrologa, kartografa a rektora Karlo-Ferdinandovy Univerzity v Praze.
Pokračujeme po silnici dále, kolem zemědělského komplexu s nevzhlednými budovami, které prý měly za úkol zastínit krásu tepelského kláštera. Projdeme obcí Šafářské domky a za ní končí pohodlná cesta a my vcházíme do lesa. Vrhá se na nás množství hmyzu a nohy jsou konfrontovány s bahnem. Za chvíli se ale vracíme na silnici, po které skoro nikdo nejezdí. Jdeme lesem, což je velmi příjemné. Mrzí mne, že jsme nestihli oběd, na který jsme byli rovněž pozváni. Mám hlad a cítím, jak mi rychle slábne tělo. Vyjdeme z lesa, ale silnici lemují stromy, které dávají příjemný stín. Dokonce trochu fouká. Dojdeme k pamětní desce Davidově, která je v místech, kde se nalézala zaniklá obec Hřevohryzy. Zde se zastavujeme, dáváme si občerstvení a necháme se kousat od hovad.
Po nějaké době se vydáváme na další cestu. Po chvíli nastává klesání. Jirka nás láká na zříceninu Röllerova mlýna a Lenka na Dřevohryzkou kyselku. Každá z těch zajímavostí je kus od cesty a my to s díky odmítáme. Horko je čím dál horší. A to nás čeká další lesní a poté polní cesta, ještě ke všemu do pěkného kopečka. Vítá nás Dobrá Voda, dojdeme k bytovce, kde se na nás zubí mnoho dětí a jejich babička z okna. Dole se vesele staví a my procházíme kolem staveniště a kolem hrázděné budovy, kde je prý kaple zasvěcená prvnímu romskému světci. Jde o blahoslaveného Zefiryna Jimenéze Mallyho. Procházíme kolem pěkné studny a altánku. A z jedné zahrady se na nás jde podívat mohutná postava. Srdečně nás vítá a zve do svého domu na pití. To už je tu i jeho žena a my pozvání s radostí přijímáme. Jsme uctěni skvělou vodou, pivem a domácím chlebem. Povídáme si, pak se jdeme podívat na neobyčejnou zahradu. Přijde i majitel farmy, kde budeme dneska spát. Samé náhody. Pak se musíme rozloučit a vydat se na další cestu. Už je dost hodin.
Kolem smírčího kříže, umístěného na křižovatce, vycházíme z Dobré Vody a já mám v sobě pocit štěstí s úžasného setkání. Chvíli jdeme po silnici, ale zanedlouho odbočíme na polní cestu lemovanou vzrostlými stromy. Na počátku je kamenný kříž, který na první pohled vypadá, jako smírčí, ale je novodobý od Trapistů. Dojdeme až k zamčené bráně trapistického kláštera Nový Dvůr, na které je šipka, kterým směrem se máme dát. Tady je cesta neprošlapaná, tráva do výše vietnamského bojovníka. Naštěstí je tu další keška a tak se polovina skupiny baví jejím hledáním. My ostatní se snažíme nechytit klíště a odháníme dotěrný hmyz. Pak se opět dostaneme na asfaltku, která nás dovede až ke klášteru. Zde na nás čeká Jarda s dobrotami z biofarmy. Ochutnám tvaroh s čokoládou a jsem unesen. Je fantastický. A také sýry. Kravský s česnekem a kozí s bylinkami. Petr mi nevěří, že je to kozí sýr, který nejí a chutná mu. Nevěří mi ani Jarda. Ale já to prostě poznám. Někteří si jdou prohlédnout kostel, jiní jen odpočívají pod stromy. Jarda nám nabídne odvoz bagáže do farmy. S díky přijímám, protože záda už pořádně protestují. Teď už tam musím dojít.
Vracíme se po příjezdové cestě zpátky na silnici a odbočujeme doprava. Pohodlná chůze po chvíli končí odbočením do lesa. Stali se z poutníků kamzíci. Procházeli jsme údolím Bezděkovského potoka, nejprve dolů a pak strmě nahoru, k zaniklé obci Dolské Domky. Padl na mne zvláštní smutek, když jsem uviděl ty rozvaliny. Lenka nám vyprávěla, jak sem jezdí s Jirkou a křoviňákem a motorovkou udržují cestu průchozí. Zde jsem měl možnost také chvíli nést kopii Milostného obrazu a musím uznat, že se nese poněkud komplikovaně. Opět jsme se vydrápali na silnici a pokračovali až ke křižovatce, kde je umístěna překrásná socha Panny Marie. Také od Trapistů. Stále sledujeme modrobílé značení. Každá značka je pohlazením po poutníkově duši a ubezpečením, že jde dobře. Někdy jen modrý čtverec, jindy doplněný bílou osmicípou hvězdou. Také potkáváme bílý pruh mezi dvěma modrými. Aby se poutník nenudil. Kolem studánky U silnice dojdeme do obce Branišov. Vypadá opuštěně, ale zdání klame. Silnice nás dovede až k odbočce ke kostelu svatého Blažeje na břehu Blažejského rybníku. Hned bych se vykoupal, ale nejde to. Petr nachází další kešku, tentokrát obrovskou. Dojdeme až k torzu kostela.
Barokní poutní kostel svatého Blažeje byl postaven v letech 1732-3. V roce 1957 po zásahu bleskem vyhořel a od té doby je ruinou. Od roku 2007 se snaží občanské sdružení Cesta z města o jeho záchranu a obnovu. Kolem kostela je zajímavá kamenná Křížová cesta. Zde předávám dalšímu poutníkovi obraz a ztrácím mapku poutní cesty. Asi ji nepotřebuji. Pokračujeme po vysekaném břehu rybníka a už v dálce vidíme obec Nežichov a nahoře i zelenou budovu Biofarmy Belina, kde budeme dnes nocovat. Přibližujeme se jen zvolna. Jdeme přes posekané pole, kolem balíků se slámou. Vítají nás kozy. Nakonec do farmy přece jen dojdeme, paní majitelka je ráda, že už jsme tady, protože má připravenou večeři. Drobná komplikace nastává s řidiči, kteří odvážejí jiné řidiče do Kláštera Teplá a zase přivážejí auta sem. My zbývající se navečeříme, získáme Muškát Moravský a Pálavu a jdeme se ubytovat. Přijme nás prostorný pokoj a já jsem rád, že mohu shodit většinu oblečení i ponožky a boty. Otevřeme víno a povídáme si. Petr nás ohromuje technickými vymoženostmi, které skrývá jeho naditý batoh. Třeba výrobníkem kávy nebo osuškou, co je děsně tenká, ale šíleně saje. Pak dorazí i Jirka s Lenkou a další láhví vína a nakonec i Jarda a už jsme komplet. Povídáme si (a hrajeme na kytary) až do půl třetí do rána. Když to zjistím, jsem děsně unavený. Ale jdu se ještě osprchovat a tak usínám až kolem třetí. Ostatní už chrní, tak snad je neprobudí moje chrupkání.
Den druhý – Nežichov – Toužim
Je pátek, 4. července a já se budím v šest ráno a připadám si jako mrtvola. Fakt jsme to poněkud přehnali. Na stole je dvanáct lahví a bříška prstů mě bolí od strun. Nedá se ovšem nic dělat, musím vstávat. Pak si ještě na chvilku lehnu, ale toaletu máme jen jednu. Postel byla měkká, ale milosrdná k mým zádům. Venku už pálí slunce. Dnes nás prý čeká nejnáročnější etapa. Nejdelší, nejméně logická, protože budeme obcházet Toužim, místo toho, abychom do města vběhli po silnici za půl hodiny. Dole už jsou čerství poutníci a mezi nimi Richard v námořnické čepici. Je jasné, že bude dneska veselo. Jdeme na snídani a taky zaplatit útratu. Nechávám tu polovinu svých peněz a doufám, že vydržím až do konce s korunami. K snídani vdechnu chleba s máslem, salámem, uzeným, nějakou zeleninu a marmeládu, abych měl energii. Dám si i mléko a mátový čaj. Láhev jsem doplnil vodou, snad bude stačit.
Vyrážíme o půl deváté a už je pěkné vedro. Jirka s Lenkou nás opouští, protože musí na nákupy a zajistit vše potřebné na sobotní a nedělní akci ve Skocích. Jdeme po silnici asi půl kilometru a pak nás značka vede doleva na pole. Samozřejmě do kopce. Richard nachází na zemi kus rozmetacího stroje a ukládá ho na balík slámy, aby si majitel nepoškodil techniku. Suneme se do pěkného kopce a odměnou je nám krásný rozhled. Na Toužim. Škoda, že tam dojdeme až večer. První obec, Třebouň nás odměňuje zvenčí opravenou kapličkou Panny Marie Bolestné. Jirka, který sem s Lenkou přejel s auty, nám dokonce zkusil zazvonit, ale způchřelý provaz neunesl tíhu odpovědnosti a praskl. Zvon tedy jen nesměle pozdravil poutníky a zase smutně ztichl. V kapli jsme se pomodlili a také zazpívali. Richardovi to moc jde. Udělali několik fotografií a pak pokračovali dál. Kolem pramenu, který vytékal z trubky u plotu. Měl jsem si tu doplnit tekutiny, ale neudělal jsem to. Prošli jsme celou obcí a značky nás odtáhly k lesu. Potkali jsme další, o něco zanedbanější studánku a v lese jsme uhnuli doprava na polní cestu, která se posléze stala velmi neprostupnou a neprošlapanou. A vedro k padnutí.
Naštěstí i tento úsek měl svůj konec a my došlapali až k technické památce, budově městského vodojemu z roku 1912. Voda je tu skutečně pěkně slyšet, ale nabrat se překvapivě nedá. Blížíme se k obci Kosmová, zakladatel této poutní stezky prokázal smysl pro humor a poslal nás dokola, abychom nic neminuli. Chvilku jsme bloudili a výhodu měli ti na konci proudu, protože se rázem stali vedoucími poutníky. Došli jsme až ke krásné kapli, kde jsme po zpěvu udělali malou pauzu, abychom si odpočinuli. Našel jsem si stín a bylo mi celkem dobře: Horší to pak bylo se zvednutím sebe sama. Nohy se tvářily, že jsou vykloubené a nechtěly poslouchat, ale donutil jsem je. Obešli jsme Kosmovou a nahoře za cedulí jsme opět vešli do polí. Už jsem si začal zvykat na terén. Cesta necesta nás dovedla až k lesu a pak už to byla pohodička. Pěkně pohodlná lesní cesta nás dovedla až k železničnímu přejezdu, který voněl rozpálenými dřevěnými pražci a žaloval na svou opuštěnost.
Začínal jsem být apatický. Mohla za to nepřítomnost vody v mé láhvi a množství hmyzu, které hodovalo na mé hlavě a v mých uších. Došli jsme ke kamennému památníčku, který Tomík otočil, aby byl správně orientovaný a dal se přečíst. Kousek dál nás čekala překrásná kaplička z červených cihel, utopená před zraky okolí. A pak to nastalo. Nejnáročnější část dnešní trasy. Museli jsme se prodrat mezi několika rybníky. Cesta byla velmi úzká, protože jsme vlastně šli po jejich hrázích, nohy nám klouzaly po vystouplých kořenech a lýtka nám šlehaly kopřivy. První rybník byl celý zelený od žabince a z té zelené plochy se obludně vynořovaly kmeny stromů. Cesta se klikatí, musíme se sklánět pod nízkými větvemi, vyhýbáme se klouzavému bahnu. Další rybník je vyschlý a najednou na mne vyběhne velká srna. Všimne si mě na poslední chvíli a dost se lekne. To máme společné. Obrátí se na ústup a já čekám, kudy to vezme, abych jí nebránil. Nakonec to vezme křovím a zmizí, než si jí stačím vyfotit.
Poslední rybník je velký, krásný a uprostřed tiše pluje labuť. Ivana ji chce nakrmit, což se labuti asi nelíbí a začne hystericky kvílet. Pokračujeme dál, až na silnici ke křížku. Na polní cestě nás mine terénní auto s krmivem pro rybičky. Mám šílenou žízeň. Jdeme po silnici do vršku, nahoře je obec Sedlo a já se těším, že se tu napiju. Nebylo komu si říci o vodu. Není tu studánka, ani jiná možnost vody. Projdeme obcí. Petr se začíná držet vzadu. Později se dozvím, že už taky nemá vodu. A to jí měl dvakrát tolik, co já. No pěkný. Za Sedlem vede modrá stezka opět do polí. Prý se blíží Krásné Údolí a tam se prý napijeme. Už jen tři kilometry. Šílená vzdálenost. Jdeme polní cestou, nikde žádná značka, ale věřím klukům, že tu nejdou poprvé. Dojdeme k obrovské hromadě hnoje a skupina se zastavuje. Není kam jít, pole je oseté, cesta tu končí, musíme se vrátit. Petr se někde ztratil, odhazuji zátěž a jdu ho najít. Naštěstí se za chvíli objeví a jsme zase spolu. Dojdu tedy pro věci a následuji skupinu, která našla jinou cestu. Musíme to pole obejít. Kolem lánů, kde jsou vyseté různé výzkumné plodiny, se dostaneme až na silnici. Už je vidět Krásné Údolí, naše záchrana. Už jen pár set metrů. Nekonečných metrů. Naštěstí tu jsou stromy a ty poskytují blahodárný stín.
V Krásném Údolí, což je město, mají přenádherný kostel svatého Vavřince. Nenaléhal jsem, abychom si ho nechali odemknout. Jen jsme se tedy před ním na schodech vyfotili a pokračovali k hlavní silnici, kde je motorest s pitím. První dva půlitry s kofolou jsem vypil téměř najednou, další jsem už vychutnával. Ostatní si dali pivko. A také tu měli skvostnou polévku, která zaručeně zahřeje a dodá energii. Dorazil Jirka a vyprávěl nám o původu názvu města a další zajímavosti. Najednou se tu objevila v autě Sandra a Petr suše prohlásil: Tak ahoj, já končím. A já se lekl, že to myslí vážně. Asi jsem se lekl hodně viditelně a Petr se zase lekl, že omdlím, protože dodal, že je to legrace. Jen chtěl odevzdat nějakou zátěž a vzít si léky na alergii nebo na co. Dopili jsme, nakoupili nápoje na další cestu, nechali si dát razítka do poutnických pasů a vyrazili na další cestu. Konečně se začneme vracet k Toužimi. Doufám. Ještě jsme udělali společnou fotografii u sochy sv. Jana Nepomuckého. A já měl pocit, že mi upadnou nohy.
Cesta nás vedla po silnici na obec Odolenovice, kde mají krásnou lípu a také holčičku, která nás pozvala na občerstvení. Ale protože bratři poutníci nevěděli, že pozvání se neodmítá, s díky odmítli a tak jsme museli zase dál. Po cestě jsem potkal několik mrtvých krtků a nevypadalo to jako náhoda. Došli jsme po silnici až do Přílez, kde bylo domluvené občerstvení. A bylo to setkání více, než milé. Paní má ročního chlapečka a dvouletou holčičku. Chlapeček začne křičet kdykoliv, kdy se maminka vzdálí na více, než dva metry a pak cupitá za ní. Holčička se jen trochu stydí, ale nakonec se na nabádání maminky rozdělí i o lentilky. Dáme si pití, dokonce dostaneme i polárkový dort a pak už zase musíme dál. Paní nás doprovodí i s dvousedadlovým kočárkem, až ke druhému křížku, kam se chodí modlit a děkovat za vše dobré. Mineme kouzelný (a rozbořený) kostel svatého Bartoloměje a také Boží muka. A od křížku už zase pokračujeme sami. Loučíme se, jako staří známí a já to tak cítím. Jako bychom se znali od mala. Jako by všechno bylo tak, jak má být. Cítím klid a pohodu, přestože tělo protestuje.
Jdeme po rozbité asfaltce, z mírného kopečka a pofukuje lehký větřík. Míjíme letiště, prý tu byl německý radar, ale někdo ho srovnal se zemí, aby se z toho nestala technická památka. Pokračujeme dál, na Útvinu. Stezka je tu značená luxusně a každá další modrobílá značka mi dělá zvláštní radost. Cítím přítomnost Panny Marie, která nás ustavičně chrání, jako dobrá matka. Moudrá, citlivá, zodpovědná, zranitelná. Všechny maminky mají v sobě tyhle vlastnosti. Bojí se o své děti a klidně by za ně položily svůj život, ale mnohdy to není možné. Všechny maminky si zaslouží zvláštní úctu, pokoru a shovívavost. Protože to s námi, dětmi, myslí dobře. Došli jsme až ke kostelu svatého Víta. Richard volal paní, co nám kostel může odemknout a za chvíli dorazila babička v nejlepších letech s velkým kočárkem a v něm spokojeně odpočívalo miminko, kterému se prostě nechtělo spinkat. Jen si hrálo s velkým modrým dudlíkem a pozorovalo svět nad ním. Zeptal jsem se na jméno miminka, přestože jsem už dávno věděl, že se musí jmenovat Petr. A nemýlil jsem se.
Vnitřek kostela je přenádherný, škoda jen, že se tu konají bohoslužby jen výjimečně. Prostě tu nejsou lidé, kteří by to potřebovali. Naše modlitba kostelu udělala evidentně moc dobře. Úplně pookřál a cítil se být opět potřebný. Rozloučili jsme se a pokračovali do kopce, až ke křížku, kde se cesta odělila od silnice a opět jsme šli polní cestou k Podzámeckým rybníkům. Potkáváme několik rybářů a Petr se těší na další kešku. Cesta jde nahoru a dolů a je poznat, že se blížíme k civilizaci. Podle množství různých odpadků. Petr se na kešku přestane těšit ve chvíli, kdy zjistí, že je umístěna na druhé straně rybníku. Docházíme do Toužimi, kolem pivovaru, na nově opravené náměstí se sochou krále Jiříka bez podstavce, u kterého mne Petr vyfotí. Jdeme do restaurace U Vladaře, protože je nejlepší. Dáváme s pití a protože je pátek, objednám si zeleninový salát s tuňákem, vejcem a dressingem z dijonské hořčice. Překvapilo mne, že kofola je téměř alkoholickým nápojem a že salát není dochucen ničím, natož dressingem. Navíc tuňák byl smíchán s fazolemi a něčím dalším, vejce bylo nastrouháno nadrobno a okurky byly jen nahrubo nakrájeny na velké dlouhé drápy. Ale co, snědl jsem to, protože hlad byl slušný. Petr, který si objednal to samé, litoval, že se nechal ovlivnit, že si nedal původně plánovaný smažák. A vyčetl sličné servírce nepřítomnost dressingu. Ta suše odpověděla, že se jedná o změnu jídelního lístku, protože jeden host ho nechtěl a tak dressing nedělají. Ale že mu ho klidně udělají, když tak vyvádí. A protože já už to měl snědené, nedostal jsem nic. Objednal jsem si alespoň druhou kofolu a ta už byla luxusní, asi jiný sud.
Pak jsme zjistili, ža za dvě kofoly máme nárok na fajnové vousy a tak jsme si je vyžádali a byla legrace. Nakonec jsem zaplatil lesklými zlaťáky a paní servírka byla nadšená. Vymotali jsme se z restaurace do infocentra, kde se konalo promítání. Tématem bylo právě opravené náměstí. Jak to bylo dříve a jak je to teď. V sále bylo množství lidí a tak jsme se zapojili do diskuze. A bylo to krásné povídání. Někomu se náměstí líbí, jinému ne. Vymysleli jsem tam i metro a tramvaj, ale prý na to už nejsou prostředky. Pak jsme se přemístili do infocentra, kde nám Lenka zkušeně orazítkovala poutnické pasy a pak už jsme běželi přes náměstí na fotografickou výstavu Včely (někdo tvrdošíjně trval na vosách). A pak jsme se tam hromadně i jednotlivě fotografovali a byla legrace. Maminka pana fotografa mne doprovodila k dnešnímu ubytování a hezky jsme si popovídali.
Zavolal jsem Petrovi, aby mě pustil nahoru, ale nebral to. Začal jsem být zádumčivý, už jsem si chtěl odpočinout. Nakonec se to ovšem podařilo a já byl vpuštěn do ubytovny u hřiště. Zvenčí vypada celkem dobře, uvnitř na mě dýchla doba dávno minulá. Dlouhá chodba, lino, společné sprchy, tvrdá lůžka. Utržené dveře od skříně, několik plesnivých zdí. Užíval jsem si to. Tomík dorazil po pár pivech, odmítl zamknout, že prý nám nemají, co ukrást. Ale nakonec zamkl. V noci mne probudil silný déšť a já se radoval, že to bude ještě horší, v rozbahněném terénu a úplně promočený, kdy mi jen plášť váží třicet kilo. No, uvidíme ráno.
Den třetí – Toužim – Skoky
Budím se chvíli před šestou a stále vytrvale prší. Petr už je taky vzhůru a přemýšlí, jak se do deště vybaví. To já přemýšlet nemusím, prostě si vezmu plášť a zkusím to nějak vydržet. Než jsme se vykopali ven, pršet přestalo. Jen bylo pěkně zamračeno a snížila se i výrazně teplota. Došlapali jsme na náměstí, kde měl být v půl deváté sraz u infocentra. Tam ovšem nikdo nebyl. A tak jsem šel sehnat uzeninu a pečivo k snídani a také nějaké pití. Podařilo se mi to v krámku nahoře a paní prodavačce jsem se moc líbil. Pak jsme se posilnili u lavičky a zjistili, že srocení lidu je na druhém konci náměstí a tak jsme šli tam. Zde se již registrovalo na Radyňskou cihlu, což je turisticko sportovní akce. Výhodou je, že se vyráží už v devět, nevýhodou, že trasa je o něco delší, než poutní trasa (a na tu se vyráží až v jedenáct). Zaregistrovali jsme se na závod ve vrhání cihlou a nedbali toho prodloužení. Skupina asi padesáti borců vyrazila do polí. Mocný déšť způsobil, že polní cesta v délce cca 1,5 km mi zmáčel nohy až k pasu, varkoč jsem musel ždímat a nepříjemně mi šplouchalo v botách. Naštěstí se opět ukázalo sluníčko a tak jsem schnul celkem rychle. Vzali jsme to přes Kojšovice a Lachovice, pak již po silnici z pěkného kopečka, až na jednu louku, kde stávala nová cihelna (která tu už nestojí), zde se konal zmiňovaný závod v hodu cihlou.
Účastníci byli rozděleni do několika kategorií a přesto, že Petr žádal, aby vznikla i kategorie „poutníci“, museli jsme bojovat v „mužích“, kde byla konkurence veliká. Jirka zkušeně připravil sportoviště, našel staré originální a pořádně nacucané cihly a vysvětlil přítomným, jak se bude házet. Dokonce byl v zázemí instalován výkonný počítač, který zpracoval všechny výsledky. Ptal jsem se zkušených borců, kolik se tak hází, abych nebyl příliš zahanben a mohl z klání včas odstoupit a bylo mi řečeno, že tak 10 metrů, což mi připadalo celkem v pohodě. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem zjistil, že se háže obouruč, od prsou. Člověk nesmí ani vyskočit. No pěkné. Nejprve házely poloviční cihlou menší děti, pak větší mládež, ženy a muži. Hodil jsem něco přes pět metrů a chvíli jsem byl první. Pak začali házet zkušení cihloházeči a já se propadal, až jsem nakonec skončil čtvrtý. Bramborovka. Ale dostal jsem i diplom a pamětní cihličku. To se už k nám dostali bratři poutníci a sestry poutnice, kteří vyrazili v jedenáct z Toužimi a prošli Radyni a ušetřili nám dva kilometry. Připojili jsme se tedy k nim a vrátili se zpátky na Lachovice. Opět jsme odbočili do polí a k překrásné kapličce, kde jsem se poprvé nastříkal repelentem a nemohl jsem si ho vynachválit.
Cesta pokračovala po kraji lesa a také lesem, kde byl příjemný stín, ale také popadané stromy, a bahno a velké kaluže. Došli jsme až k řece Střele, která vesele tekla a lákala k osvěžení. U bývalého Tomšova mlýna jsme ji překonali pomocí bytelné lávky a dostali se tak na druhou stranu. Dlouhým stoupáním jsme se dostali až do obce Sovolusky, ke kapli sv. Jakuba. Zde jsme si dali lehkou pauzu na občerstvení a fotografování. Foukal tu příjemný vánek a tak jsem shodil varkoč a nechal se ovívat a sušil jsem úplně mokrou košili, o které sestry poutnice prohlašovaly, že je noční. Vedle kaple se nachází pumpa a tak jsem zkusil zapumpovat a ona tekla chladivá voda, zkusil jsem se napít a chutnala dobře. Taková minerálka, prdlavka. Naplnil jsem si tedy láhev a pořádně se napil. Ostatní raději nepili z neznámého zdroje a začali se sbírat k dalšímu postupu. Petr se zeptal místní obyvatelky, zda je ta voda pitná a ona mu odpověděla, že není, že do ní vylučují ovečky. Řekla to tedy jinak, ale význam byl stejný. Začalo mě nebýt dobře a neustále jsem kontroloval stav zažívání. To dělá ta psychika. Kdyby se nikdo neptal, byla by ta voda pitná, chutná a v pohodě.
Jdeme nejprve po silnici, pak po polní cestě, která je plná kaluží a celá červená tou zvláštní hlínou, potkáváme traktoristu a stoupání se přehoupne v klesání zpět ke Střele. Kolem rozvalin Rohrerova mlýna, kdy už máme jen asi dva kilometry do cíle, dojdeme k úpatí posledního kopce. Nevypadá to záludně, ale stoupání je tak ostré, že i kamzík by tu spadl. Funím jako lokomotiva a cítím srdce až v krku. Raduji se, že spaluji kalorie a že budu hubený hroch. Petrovi stoupání také nedělá dobře, ale oba nás posiluje vidina blížících se Skoků. Naštěstí nahoře na nás ostatní poutníci počkali a tak poslední úsek už jdeme společně. Zarostlá louka, už vidíme věže kostela, poslední rozhodování, kudy se dát. Hlasuji pro cestu ke křížku, ale jsem přehlasován. Prý půjdeme přímo, je tam pěkna stezka. Nějak jsem ji netrefili a tak se potácíme přes kořeny, úvozem a zase nahoru, přes kopřivy a nakonec přece jen najdeme prosekanou cestu ke kostelu. Ještě je tu klid, málo lidí a pohodička. Pozdravíme se s přítomnými, projdeme si kostel a sedneme si ke stolu vedle kostela. Lenka přinesla klobásy pro poutníky, ale já je odmítl, protože měla být mše. Ta nakonec nebyla a tak jsme si dali pivko a dlouho jsme si povídali a veselili se. Petr přinesl knížky Putování Hrocha, které nechal poslat v balíčku a ostatní se do nich začetli. Také jsme si nechali potvrdit poutnické pasy a připravili dříví na oheň, aby bylo kde posedět a opéct buřty.
S přicházejícím večerem začal i oficiální program. Nejprve vernisáž fotografické výstavy Miracula, pozapomenutá zjevení, fotografky Heleny Kalendové. Špunty létaly vzduchem a bylo veselo. Přicházeli a přijížděli další lidé, až byl kostel plný a všude hořely svíčky. Začíná Noc světel se zpěvy z Taizé. Z kostela se linou obohacující tóny a já se procházím přicházející nocí kolem kostela, k ohni a zase zpět. Nějak nemohu přestat chodit. Nakonec si přece jen vezmu dlouhou svíčku, zapálím ji a sednu si uprostřed kostela na dřevěnou podestu. Přemýšlím a modlím se. Uprostřed lidí, uprostřed hudby, v těsné blízkosti Boha a Panny Marie. Tedy v nejlepší společnosti. Modlím se za porozumění mezi lidmi. Pak přenesou velký dřevěný kříž blíž k lidem, aby mohli komunikovat se Spasitelem. Je to příliš silné, než abych tu mohl jen tak sedět. Dokončím modlitby a jdu opět ven. Plný, šťastný a odměněný. Chvíli si povídáme s Petrem a dalšími lidmi. Všude už je tma a okolí kostela ozařují zapálené louče.
V deset hodin (nebo tak nějak, vůbec nepoužívám hodinky a nevadí mi to) začíná přednáška Jirky o historii Skoků. Vůbec jsem netušil, co všechno Jirka ví a zná, jak o tom dokáže vyprávět z patra. Tím myslím bez papíru, protože k nám promlouval z kazatelny. Byl jsem už velmi unavený a hrozilo, že usnu. Proto jsem vyšel ven z kostela, potkal Petra a domluvili jsme se, že půjdeme spát. Měli jsme vyhlédnuté místo na kůru, ale když jsme tak přišli, byla všechna místa obsazená. Až druhý den jsme zjistili, že je třeba udělat rezervaci místa, jinak máme smůlu. Naštěstí se místo našlo ve věži a tak jsme obsadili jeden roh. Nějaký alergen mne donutil k šílenému kašli a nemohl jsem se toho vůbec zbavit. Na dřevěnou podlahu jsem naskládal plášť, pod hlavu jsem si dal kabelu a přikryl se hamakou. Poprvé za celé putování jsem ji použil. Pravda jinak, než k čemu je určena, ale posloužila dokonale. Ani nevím, co se mi zdálo, ale jistě to bylo něco dobrého.
Den čtvrtý – Skoky – Žlutice
Dnes je poslední den našeho putování. Den loučení, které tak nemám rád. Budím se časně a vybíhám ven na plechovou kadibudku, ze které je překrásný rozhled. Dokonce má na sobě plechový semafor. Srdce z jedné strany bílé a ze druhé červené, aby už z dálky bylo zřejmé, zda je toaleta obsazená nebo ne. Pak jsem se vrátil do věže, kde se ještě spalo a zase jsem se zahrabal do hamaky. Probudilo mne až šramocení spolunocležníků. Od Petra jsem se dozvěděl, že jsme tu chrápali dva a že jsme se pěkně doplňovali. Zabalili jsme si věci, hodili je dolů k prodejnímu stolku a šli nahoru ke křížku, odkud začínalo procesí s panem opatem. Dorazil i Richard s rodinou a moc jim to v chebském kroji slušelo. Záviděl jsem těm voňavým a čistým lidem a těšil se, jak se večer vykoupu. Sluníčko už zase pořádně pálilo a vypadalo to na horký den. Dostali jsme zpěvník, abychom mohli doplnit řady zpěváků a náš zpěv se lépe nesl k nebesům.
Procesí doputovalo až do kostela, obsadili jsme lavice a připravili se na slavení poutní mše svaté, kterou doplňuje zpěv a hudba Kolegia pro duchovní hudbu. Členové Kolegia zde již od rána pilně cvičí a je to úžasná potrava pro duši i uši. Mše je sloužena v českém jazyce, v němčině a modlitba Otče náš je v latině. Češi i Němci sedí spolu v lavicích a navzájem si přeji pokoj. Jsme přeci děti Boží s možností se domluvit, pomáhat si. Bude ještě chvíli trvat, než si to uvědomí dost lidí, než jen plný kostel ve Skocích. Po mši jsme navštívili cateringové centrum, kde již od rána vařili guláš a nyní tu voní i grilované klobásy a další dobroty. Občerstvili jsme se a byl čas na předání potnických certifikátů, které dosvědčují, že jsme absolvovali poutní stezku. Nastoupili jsme do půlkruhu a Jirka nám dokumenty předal. A také diplomy za Radyňskou cihlu a pamětní cihličky. To bylo radosti. Pak už jsme se jen pěkně rozloučili s novými známými, na které budeme vzpomínat až do dalšího setkání, které jistě někdy nastane. Naházeli jsme na sebe věci a vyrazili na poslední část putování, do Žlutic.
Cesta nás vede zpátky ke křížku, od kterého jsme vycházeli na procesí. Ten kopec je s nákladem nějaký prudší, i teplo je větší. Opět jdeme po krásných modrých značkách. Do polí, pak polem až k lesu a lesem přes potůčky. Čeká nás něco přes osm kilometrů, už jsem volal Jindře, aby věděla, kdy budeme ve Žluticích. Přijedou pro nás všichni, budeme zase spolu a budeme si moci vyprávět, co jsme zažili za těch pár dní. Už se moc těším. Jdeme lesem a Petr se opožďuje. Vzal si nevhodné boty a jde se mu špatně. U brodu přes Ratibořský potok se přezouvá do původních bot a už se mu jde lépe. Dnes jdeme pouze ve třech. Petr, Tomík a já. Cesta nás vede lesem, do pěkného kopečka, traverzujeme a pak nás vyplivne na pole. Na jednom z posledních stromů visí klíče. Asi budou ztracené, visí tu evidentně pěkně dlouho. Na polní cestě potkáme velké kaluže a já si naberu bahno a vodu do bot. Příjemné osvěžení. Tomík prohlásí, že ten kopec před námi je Nevděk a že tam někde jsou Žlutice. Jsem skeptický a podle toho, co si pamatuji z mapy, měly by být Žlutice o něco blíže a vlevo, ne před námi. Petr má elektronickou mapu a tak nám oznámí, že Žlutice jsou úplně vpravo. Je mi jasné, že má mapu obráceně a domlouváme se, že to celé zapijeme ve Žluticích.
Dojdeme na silnici a překvapivě jdeme doleva. Petr získává novou sílu a energii, když zjistí, že nedaleko se ukrývá další keška. Začne nás dokonce popohánět. Tomíkovi jede autobus v 17:50 tak máme spoustu času. Obdočujeme ze silnice na cestu ke hřbitovu. Je tu i kostel sv. Mikuláše a Mikulášské lípy. Petr jde hledat kešku, Tomík se podívá na hřbitov a já namáčím klobouk u pumpy. Raději tu vodu pít nebudu. Je to moc příjemné, nasadit si chladivý klobouk na hlavu. Pokračujeme dál, Žlutice jsou už nedaleko. Teď už půjdeme jen z kopce. Je to nápor na kolena. Opět se blíží civilizace a nemám z toho radost. To jsou ty smíšené pocity. Jednak se těším na rodinu, jednak nechci, aby naše putování skončilo. Dojdeme až na hlavní silnici a nastává dilema, zda půjdeme doleva a dokončíme cestu nebo doprovodíme Tomíka k nádraží. Vítězí druhá varianta a Petr z toho nemá radost. Osmdesát kilomterů zvládl, ale půl kilometru navíc už je prostě moc. Má žízeň, což prohlubuje jeho nepohodu. Navíc šlápnu do rozteklé žvýkačky a to mi radost také neudělá. Dojdeme do nádražní hospůdky, kde mají zabedněno, aby jim tam nešlo horko. Smůla je poněkud v tom, že všichni kouří a tak si dáme jen dvě pivka a luxusní limonády, rozloučíme se s Tomíkem a vrátíme se zpátky na rozcestí.
Tady potkávám rodinku a je to velmi bouřlivé vítání. Jako bychom se neviděli rok. Musíme dokončit cestu a tak jdeme vzhůru, ke kostelu sv. Petra a Pavla. Tam uděláme několik závěrečných fotografií a protože je fakt horko, naskáčeme do auta a vyrazíme na zpáteční cestu. Ještě máme v plánu několik zastávek, protože musíme pozdravit lidi, které jsme potkali. Navíc, chci je ukázat Jindře, která s námi nemohla putovat. A ta setkání jsou opět moc příjemná, veselá a potěšující. To bylo naše putování po Skokovské stezce. Někdy náročné, jindy pohodové. Přijměte pozvání a vydejte se po modrobílých značkách také. Rozhodně to stojí za to…
