Roky utíkají jako voda. Když jsme v roce 2014 s poutníkem Hrochem vyrazili na Skockou stezku poprvé, netušili jsme, že se z toho stane tradice, která nás bude provázet takový kus života. Letos je to už šestnáctý ročník – a cesta do Skoků má pořád sílu, která člověka táhne dál.

Vyrážím už v pátek. Zámecký pán z Toužimi mě vysazuje na zámku, kde se stejně jako loni koná večerní posezení poutníků. Atmosféra je klidná, očekávající – jako když se kraj nadechuje před velkým dnem.

Po chvíli čekání vyrážíme vstříc poutníkům k rybníku na Soutoku. A tam, zpoza zatáčky, se objeví první postavy – obraz nesený v čele a za ním skupina poutníků.
Zdravíme se, jako bychom se viděli včera, a společně míříme na toužimské náměstí.

V kostele Narození Panny Marie následuje uložení obrazu na noc – krátký, tichý obřad, který otevírá poutní víkend. Pak návrat na nádvoří zámku, kde už se chystá hudba. O tu se stará místní muzikant Pedro, který dokáže z kytary dostat přesně tu náladu, jakou poutník potřebuje před cestou.

Spát jdeme brzy. Ráno čeká poslední etapa do Skoků.

Je sobota krátce po sedmé a já vstávám. A hned mě čeká snídaně, která by se měla zapisovat do poutnických kronik – jogurtové lívance s javorovým sirupem a zakysanou smetanou. Malá radost, která člověka naladí na velký den.

Sraz je opět na zámku. Probíhá komunitní snídaně, krátká prohlídka zámku, a pak už v kostele vyzvedáváme obraz. Poutníci se řadí a vyrážíme směrem na Radyni.

Cestou se zastavujeme v kapličce před Radyní – tiché místo, které se rok od roku mění jen nepatrně.
V Radyni je tradiční zastávka v keramice a razítko do kredenciálu.

Vyrážím z keramiky jako první – chci odlovit keš. Je umístěná zvláštně, bez maskování, nic moc, ale bod je bod.

Před Lachovicemi odbočuji ze silnice na polní cestu ke kapličce „U mývala“, kde už čeká Jirka.
Kaplička je letos poprvé otevřená a příští rok snad přibydou i nové schody – ty cihlové nevydržely ani rok.

Pak úvozem k řece a k prvním mlýnům. Lávka přes řeku, kterou si pamatuji jako novou z roku 2017, bohužel po devíti letech spadla.
Poprvé za všechny roky musím použít brod. Voda studí, ale k pouti to patří.

Po překonání divoké řeky a louky stoupám do Sovolusk. V polovině kopce slyším hluk – jako když se valí kamení. Nebyly to ale kameny co se valili do Prahy, ale Jirka, který jel ze Sovolusk vstříc poutníkům. Život jsem si zachránil jen tak tak šipkou na stráň.

V Sovoluskách je kaple sv. Jakuba Většího a další razítko. Doplňuji barvu, sedám si na lavičku pod kaštan a čekám.
Přijíždí Jirka s občerstvením, za chvíli dorazí i poutníci.

Po krátkém odpočinku vyrážím opět jako předvoj.

Úvozem dolů k vodojemu, po vrstevnici k poslednímu mlýnu a pak už poslední kopec – převýšení kolem 100 metrů. Když se zdolá, člověk vyjde na louku. V roce 2014 jsem odtud poprvé uviděl báně kostela. Dnes už je to zarostlé a kostel se ukáže až při sestupu, mezi stromy. Ale ten okamžik, kdy se objeví, je pořád stejně silný.

Do Skoků dorážím ve 14:42, za sebou 16,15 km. Od Jirky dostávám certifikát za absolvování pouti.

Když dorazí všichni poutníci, ukládáme obraz na boční oltář. Tím je pouť symbolicky uzavřená.

Po prohlídce kostela a rozhovorech se vydávám k domovu. Počasí letos vyšlo parádně – po tropickém týdnu bylo příjemně, šlo se lehce a fyzicky jsem se cítil skvěle.

A už teď se těším na další ročník. A pokud bude vyhlášena speciální pouť ke 20 letům spolku, možná letos vyrazím ještě jednou.

Děkuji všem, kteří se na pouti podílejí, hlavně spolku Pod střechou za dvacet let péče o Skoky a poutní tradici, a také všem spolupoutníkům, kteří dělají z cesty víc než jen trasu v mapě. Bez vás by pouť nebyla poutí.

Fotografie najdete ZDE.